Svého času byla nejoblíbenější českou političkou. V roce 2006 z politiky definitivně odešla bez zásadního škraloupu a věnuje se advokacii. Bývalá poslankyně, místopředsedkyně sněmovny a také ministryně školství za ČSSD Petra Buzková dnes přiznává, že by své rozhodnutí skončit s politikou možná oddalovala, kdyby se neobjevil urychlovač. Tím byl tehdejší předseda strany Jiří Paroubek, který jí řekl, že si nepřeje, aby ve volbách kandidovala za Prahu, což byl odjakživa její "rajon". Když ohlásila konec, neměla ještě jasno, že se vrátí k vystudovaným právům a advokacii. "Čekala jsem nějaké nabídky, ale v podstatě žádné nepřišly," vzpomíná.

Když člověk "přepočítá" vaši kariéru, strávila jste pořád ještě více času v politice než v advokacii. Jak sama sebe označujete?

Samu sebe vnímám rozhodně jako advokátku. Neustále se setkávám s tím, že mi spousta lidí říká paní ministryně, ale nemám to ráda a dost se tomu bráním. To, že jsem byla ministryní a členkou vlády, nepovažuji za vrchol úspěchu. Proto všechny prosím, ať mi radši říkají "paní doktorko".

Václav Havel už měl taky nadobro připsaného prezidenta...

U Václava Havla je to s nálepkou prezident legitimnější, ta paralela u mě trochu kulhá. Ti lidé to myslí dobře, ale já to beru tak, že konec politického života nebyl konec mojí kariéry. Jen jsem ji změnila a dělám něco jiného. Dnes jsem partnerkou úspěšné advokátní kanceláře a to považuji za velký úspěch.

Jak vám říkají kolegové v práci?

Paní doktorko.

Začněme tou politickou etapou: Do politiky jste šla asi těsně po studiích.

Do politiky jsem vstupovala v 24 letech.

Připadala jste si tehdy dost zkušená?

Vůbec. Tehdy si prostě na zkušenosti nikdo nehrál. Vstoupila jsem do sociální demokracie na konci listopadu 1989 s obrovskou chutí ji začít budovat. V té době tam byla řada lidí se zkušenostmi před rokem 1948.

Jak jste se k sociální demokracii dostala?

Nikdo mě nemusel oslovovat. Můj pradědeček byl senátorem za sociální demokracii, naše rodina se tak také brala. Takže když se po "Listopadu" obnovovala strana, šla jsem se jim tam prostě vnutit. I rodina z toho měla radost. V té straně tehdy ještě bylo hodně lidí s historickou pamětí. Můj pradědeček se odtrhl, protože se sociální demokracie spojila s komunisty. Pár lidí na mě na obnovovacím sjezdu pokřikovalo "tu nevolte, ta je vnučka toho frakcionáře".

Vlastně hned v roce 1990 jste byla zvolená místopředsedkyní ČSSD. Tížila vás nějak odpovědnost?

Nevím, jestli odpovědnost, ale byla to obrovská chuť do změn.

Váš muž Josef Kotrba byl tehdy politikem za pravicovou ODA. Nehádali jste se?

Když jsme se seznámili, já už jsem byla poslankyní za ČSSD a on už byl v ODA. Politikem ale nebyl, neživil se tím a nikdy nekandidoval na volenou funkci. Čili jsme oba věděli, do čeho jdeme. Měli jsme pár rozporů, ale nikdy to nebylo nic dramatického.

Vy jste se naopak dostala rychle vysoko. Jaké to pro něj bylo, začít žít po boku ženy s tak silným jménem?

Myslím, že to pro něj zpočátku bylo dost těžké. Ale byl v té době už natolik sebevědomý, že to prostě zvládl.

V době politického postupování - v roce 1996 - se vám také narodila dcera. Jak šlo kloubit vrcholovou politiku plnou mužů s mateřstvím?

Po pravdě řečeno, hrozně. Parlament něco takového zažil poprvé. Když jsem byla v jiném stavu, chtěli mě všichni odepsat, nejlépe abych se vzdala poslaneckého mandátu a vrátila se po mateřské. Stejně tak abych předala funkci místopředsedkyně Poslanecké sněmovny.

Tlačili na vás spolustraníci?

Ano, byla tam spousta těch s ambicí získat mé místo. Já jsem to odmítala brát v potaz. S dcerou jsem byla doma v podstatě jen měsíc a pak jsem si ji brala sebou do práce.

Jak se to u kolegů obhajovalo?

Tehdy byly dvě možnosti - buď brát plný poslanecký plat a být doma, protože ze zákona nebyla možnost nějaké mateřské, nebo vykonávat práci, ale mít dítě s sebou. Nakonec všichni dospěli k názoru, že je to lepší varianta. Upřímně, já jsem ani doma být nechtěla. Bylo to krátké období, ale bylo pro mě docela těžké.

Čím?

Nemohla jsem se vyspat, nemohla jsem si dělat, co chci, musela jsem se podřídit tomu malému tvorovi. Tehdy to pro mě byl prostě nezvyk.

Zmínila jste tlaky ve straně. Pár mužům v čele s Milošem Zemanem jste asi tehdy ležela v žaludku. Neubírá to ženě sil?

Vyvolalo to ve mně spíš tu reakci, že jsem chtěla bojovat. Druhá možnost bylo podlehnout. Je to samozřejmě i věkem. V dnešní době vidím řadu věcí, kde bych dnes byla ochotna ustoupit. V těch třiceti jsem se ale vzdát nechtěla.

Třeba kauza Olovo byla něco, po čem už by se asi ne každý zvedl a šel do toho zase naplno.

Jenže jim právě šlo o to mě tak znechutit, abych sama odešla. A tak lacino svoji kůži nedám.

V očích veřejnosti jste vycházela dlouho jako nejpopulárnější politička. Bylo těžké si udržet obraz, když se média chytala taky různých nelichotivých nálepek od vašich kolegů a bulvár řešil třeba vaši postavu.

Snažila jsem se, ale hrála v tom roli řada věcí, které nelze ovlivnit. Když mě vyfotili v Chorvatsku na pláži a já jsem se dozvěděla, že to náhodně vyfotil český turista a prodal za 300 tisíc bulváru, tak mi z toho bylo spíš smutno. Bylo to hrozně nepříjemné. Pak se objevovaly i fámy, že jsem si to sama objednala.

Jak jste to řešila?

To nevyřešíte. Viděla jsem večer v televizi upoutávku, že fotky vyjdou druhý den ráno. S tím už nic neuděláte. Myslela jsem, že v ten den vůbec nebudu schopna jít do sněmovny. Nakonec jsem ale musela zvednout hlavu a tvářit se, že jsem úplně v pohodě.

Posílilo vás to?

Ublížilo mi to. Byla jsem někde zalezlá na pláži s dvěma malými dětmi a s kamarádkou. Žádná žena by se na to nechtěla dívat někde v časopise.

Změnilo to nějak přístup vašeho okolí k vám?

Myslím, že ne. Spíš čekali, jestli to vydržím, a když jsem to přešla, brali to jako uzavřenou záležitost.

Deset let jste prakticky nedala rozhovor. Nemáte ráda sdělovací prostředky?

Tak to není, ale je to jistá vnitřní plachost. Viděla jsem se nerada v televizi, když jsem dala rozhovor. Nechtěla jsem otvírat noviny, když jsem věděla, že tam budu. Koneckonců ani teď se mi ten rozhovor nechce dělat, ale už jsem vám to slíbila. Asi to zní divně od člověka, který šestnáct let někde veřejně vystupoval.

Vraťme se k výrazné pozici ministryně školství. Jak se ten resort vnímá? Často se svěřuje ženám...

K resortu školství jsem se dostala jak slepá k houslím. ČSSD vyhrála volby s předsedou Špidlou a tak nějak se počítalo s tím, že budu předsedkyní Poslanecké sněmovny. Vladimír Špidla mi nabídl, jestli nechci raději do vlády. To jsem opravdu chtěla, protože byla řada spekulací, že bych to nikdy nezvládla. U chlapa by se nikdy takto nespekulovalo. Každopádně jsem přemýšlela spíš o resortu spravedlnosti. Jenže Vladimír Špidla přišel s tím, že se zaměříme na školství a že potřebuje silnou osobu a že se to naučím. Tak jsem se to naučila. Byla jsem ministryní v době, kdy na tom česká ekonomika nebyla špatně, čili jsem pro školství získala i slušné prostředky. A měla jsem velké štěstí na blízké spolupracovníky.

Ve Špidlově vládě už byly dvě ženy, jestli se nemýlím?

Ano, byla tam ministryně Marie Součková na zdravotnictví, posléze vystřídaná Miladou Emmerovou.