Pracuji od devíti do pěti a pak zase večer

Ve fondu Credo Ventures je Andrej Kiska partnerem. I tak ale do kanceláří přichází v půl deváté ráno prakticky jako první. Až o deváté se kolem začínají hemžit jeho mladí kolegové. Syn slovenského prezidenta běžně sedí v kanceláři zhruba od devíti do pěti. Práci se pak věnuje ještě doma po večerech. Řád jeho pracovnímu nasazení zasadila Kiskova malá dcerka, každý den před spaním ji prostě chce vidět. Třicetiletý podnikatel se totiž každé ráno budí s otázkou, jak být ten den šťastný. A vidět dcerku je jednou z nezbytných podmínek, aby tomu tak bylo.

Jeho otec Andrej Kiska starší asi ve stejném věku, tedy ve třiceti, takové úvahy o štěstí nevedl. I proto, že jeho generace tenkrát neznala technologie, které dnes spoustu věcí zrychlují a dávají nám více času.

Společný naopak mají oba Kiskové vzor - Billa Gatese. Andrej Kiska starší si svého času vážil zakladatele Microsoftu za jeho podnikání a inovace v oboru. Andrej Kiska ho dnes uznává pro jeho péči o svět a charitu. "Zjistíte, že na světě jsou mnohem důležitější problémy než jak postavit operační systém," vysvětluje.

Co chtěli vaši rodiče, aby z vás vyrostlo?

Mamka chtěla, abych byl doktor. Otec mě chtěl přihlásit na marketingový program, ideálně abych prodával instantní polévky, na tom se naučíte spoustu věcí. Našim mladým startupistům a stážistům se snažím radit, ať vždy jdou do většího rizika, než to, co chtějí dělat. Vždy jim říkám, že pokud mají nějaký cíl na čtyři roky dopředu, ať si ho zredukují na šest měsíců.

To, co fungovalo za našich rodičů před 30 lety, pro nás už nefunguje, za pár let některá povolání už ani nebudou. Kvůli tomu mimochodem trochu selhává a trochu se mění i role rodičů. My dnes potřebujeme především jejich podporu.

Co máte na mysli tím, že to nefunguje?

Podívejte se třeba na úlohu bankéře. Před rokem 2008 to byla stabilní práce, kterou rodiče vnímali pozitivně. Pak se pověst téhle profese dost pošramotila. Pověst ničí i technologie. Podobné práce budou profesně vypadat jinak, budou ztechnologizované a budou mít jiné požadavky. Budovat společnost ve 21. století nejde bez znalostí technologií. Třeba pracovní doba osm hodin denně na jednom místě je podle mě přežitek industriální revoluce. V době technologií už nemusím být součástí velkých mašinerií, které mi dávají zázemí. Přibývá pozic, které můžeme dělat odkudkoliv. Proto stále více lidí podniká a dělá pro sebe.

Odpozoroval jste práci ve více zemích, jak v nich pracují vaši vrstevníci?

Lidstvo má všeobecně tendenci srovnávat se s jinými. V Americe se i na vysoké strašně dřelo. Pracovali jsme v pátek večer, a když jsem se dostal jednou za týden ven, bylo to hodně. Pak jsem se dostal do jedné velké konzultační firmy na Slovensku a tam na mě koukali divně, když jsem ještě v pět hodin pracoval. Člověk se umí velmi lehce přizpůsobit lehkým podmínkám, ale čím je starší, tím hůř už se přizpůsobuje těm náročnějším. Mám pocit, že v Americe vás obecně vedou k těžší práci.

Jak vypadá váš pracovní den?

Vychází mi to na práci tak od devíti do pěti, protože mám malou dcerku. Ale já to mám trochu jinak postavené. Každý den se ptám, jak být šťastný. A teď vím, že dcerka jde v sedm spát a já ji chci vidět. Manželka usíná v devět, tak já pak ještě večer pracuji.

Myslíte, že se váš otec stíhal ve vašem věku ptát, jak být šťastný?

Jedna definice štěstí mluví o takzvaném "flow", kdy svoje zručnosti a to, co vás baví, vkládáte do co největšího období vašeho života. Když se to podaří v práci, tak čas letí. Když se vám to podaří v životě, tak se vám sama poskládá hodnotová pyramida a pak už jde jen o "sebeaktualizaci", o nové podněty.

Jednou dospějete do fáze, kdy si řeknete, že byznys už vás nemůže tak naplňovat, je čas ptát se, co dál. Můj otec šel v této fázi do Dobrého anděla a pak do prezidentování. O tom já dodnes říkám, že je to jeho největší neziskový projekt. Dobrý anděl narazil na strop, když nemohl systematicky změnit některé věci ve zdravotnictví.

Má pro otázky a konání dobra vaše generace větší prostor?

Není to nutně dané generačně. Já se třeba štěstí věnuji mnohem více než moji kamarádi. Ale to je dnešní doba - čím víc nám technologie usnadňují život, tím víc na to máme času.

Není to i tím, že dnešní dvacetiletí a třicetiletí si odžili spoustu věcí už skrze rodiče?

Je to i debata o tom, kolik a co jsme se naučili od rodičů. My se často učíme z chyb našich rodičů, ale jednodušší je učit se z pozitivních příkladů. Mimochodem dnešní školství vzdělává přesně naopak - uvádí nás v pokušení všechno odložit a už se neučit. Jenže v dnešním světě se člověk musí vzdělávat pořád.

Co jste si od svého otce vzal vy?

Pro mě je to spousta věcí: od žmoulání trička, když přemýšlím, až právě po to uvažování o štěstí.

Jak se otec dívá na vaše podnikání a investování do start-upů?

Otec je z 90. let - podporu start-upů vnímá jako podporu podnikání. Máme debaty, kdy se mu snažím vysvětlit, jaké rozdíly v tom jsou. Máme v tom jinou filozofii, protože jsme si každý prošli něčím jiným.

Co vám do současného uvažování dala škola?

Mně dala hodně americká škola: měl jsem dva oblíbené předměty - politika holokaustu a kritické myšlení nad byznysem, na které jsme na každý týden museli přečíst jednu knížku a pak jsme trávili čas diskusí nad ní. Tři roky jsem se nemusel rozhodovat a zaměřovat na to, co chci studovat. Ale po třech letech jsem věděl, že chci dělat byznys.

Máte dnes vzory z byznysu?

Investoři venture kapitálu jsou tak trošku filozofové, většina rozhovorů s nimi je o životě a vizi do budoucna. Mým velkým vzorem, i vzorem mého otce, je Bill Gates. Prodal obří firmu a rozhodl se, že většinu svého času bude věnovat charitě. To jsou ty vstupní dveře do neziskového sektoru, kterými projdete, když zjistíte, že na světě jsou mnohem důležitější problémy než jak postavit operační systém.

Vy se věnujete něčemu neziskovému?

Část mé činnost se točí kolem neziskovek, v nichž se zaměřuji na otázky kolem seniorů. Když jsme byli ještě agrární společnost, člověk stárnul a byl zkušenější. A mladí lidé na něj koukali jako na zdroj zkušeností a know-how. To ale technologie změnily. Dnes i osmileté dítě otevře telefon nebo iPad, které umí používat lépe než senior, a všechny informace tam má dostupné. To vidím jako ztrátu role toho seniora ve společnosti a jeho marginalizaci. Už netráví tolik času s rodinou, a naším cílem je tudíž ho integrovat nazpět do té společnosti.

Vaší hlavní náplní je lovit startupové firmy pro fond rizikového kapitálu. Jak se liší vnímání a pojetí start-upů v USA a u nás?

Jedna odlišnost je definiční a jedna kulturní. Ta definiční je základní problém. Vždycky když mám nějaké přednášky, tak se snažím vysvětlit, že u nás dnes považujeme za start-up jakoukoliv nově vzniklou společnost, která je ztrátová nebo se rozbíhá. Americký pohled je trochu jiný. Tam je start-upem společnost, která má potenciál velmi agresivně růst. Takže tam když je něco start-up, který měsíčně utrží tisíc dolarů, počítá se s tím, že za pět let bude tržit několik desítek milionů dolarů. To je extrémně agresivní a rizikové zároveň.

V čem spočívá ten kulturní rozdíl?

Jedna z kritik, která zaznívá vůči start-upům ve střední Evropě, se týká toho, že jsou to často ztrátové podniky, které nakonec ztroskotají. Američané se dívají na neúspěch jako na zdroj poučení. Je to pro ně životní filozofie. Ale ve střední Evropě se díváme na člověka, kterému to nevyšlo, jako na neschopného "losera".

Čím je to dané? Historicky?

Podívejte se na anglosaský svět, vznikl na lidech, kteří všechno vymysleli od píky. Už před průmyslovou revolucí existoval podnikatel, měl svého krejčího a podobně. My jsme si ale prošli obdobím velké kolektivizace, během něhož měl každý být zaměstnaný, dělat si svoje a chyby se nepromíjely. Kdežto Američané zůstali věrní tomu konceptu "zkoušej, vymysli něco nového na své triko a buď to vyjde, nebo ne". Jim to zůstalo kulturním DNA, z našeho to vymizelo.

Nezříkají se dnes mladí startupisté rizika, když riskují cizí peníze? Generace před nimi v 90. letech investovaly peníze vlastní...

Podnikatele z 90. let podle mě ještě trochu ovlivnila ta kultura kolektivního vlastnictví. Dlouho nemohli nic sami vlastnit, pak to najednou začalo jít a oni hned chtěli mít něco svého, o co se nebudou muset s nikým dělit. Nechtěli investory a spoluzakladatele, aby jim do toho nikdo nekecal, protože oni byli přece ti, kteří to vymysleli.

Druhá věc je to, že byznys musíte nějak financovat a v 90. letech se bankovní úvěr sháněl jinak než dnes. Tehdy banky nedávaly úvěry na stabilní cash flow. Banky fungovaly jako venture kapitalisté, jenom s vysokými úroky. Já dneska vstupuji jako akcionář do firmy a podílím se na výsledku. Když se firmě daří, daří se nám všem. Když firma padá, padáme s ní. Banka to má nastavené jinak. Musíte se jí zaručit. V 90. letech se ještě podepisovaly směnky, nebo jste se musel zaručit svým domem.

Podnikatelé žili s tím, že když nesplatí úvěr, tak jim seberou i střechu nad hlavou? To se dnešnímu startupistovi stát nemůže...

Často řešíme, jaký plat by měl startupista dostávat. Měl by benefitovat v podílu ve firmě, ale ne v platu. Měli byste prostě dostávat tolik, abyste se nemuseli trápit tím, zda přežijete. Zároveň nesmíte dostávat příliš, protože potom jste rozmazlení a nemáte drive. Když máte úvěr u banky, tak zase žijete ve stresu, jestli o něco nepřijdete, protože nezaplatíte úrok.

Není ale venture kapitál pro mladé podnikatele něco jako "levné peníze"? Když investor padne se mnou a s tímto rizikem do toho jde, tak se vlastně tolik nesnažím, protože nejde jenom o moje peníze a je jedno, jestli selžu?

My se podíváme na více než tisíc byznysplánů a investujeme do deseti firem. Takže drtivá většina ty peníze nedostane. Není to tak, že by tu běhala hromada podnikatelů s penězi od investora v kapse. Vždy hledáme zakladatele, jehož motivuje hluboké přesvědčení, že chce změnit fungování toho svého oboru. Takže tu máme start-upy, jejichž zakladatelé vzešli třeba z akademického prostředí, kde tři roky bádali a potom udělali to těžké rozhodnutí, že svůj výzkum komercionalizují. Když je to vaše dítě, se kterým jste strávili tři roky života, tak chcete, abyste nakonec uspěli. Tito lidé si neberou peníze od investora s tím, že teď budou rok dva žít "na pohodu".

Z hlediska přístupu k podnikání, vytkl byste něco mladým českým startupistům?

Můžeme mezi nimi najít dva typy povah. Jeden je takový král, který chce maximalizovat svou kontrolu. Druhý se snaží maximalizovat hodnotu firmy. A tyto přístupy v jednu chvíli přijdou do konfliktu. Když chcete maximalizovat kontrolu, tak nechcete externí kapitál, nechcete příliš seniorních lidí, protože přepouštíte část kontroly někomu jinému. Když chcete maximalizovat hodnotu, tak si musíte říct, kdo je nejlepší v prodeji, kdo je nejlepší v marketingu. Takového člověka musíte často najít a dát mu pravomoci. Toho se startupisté často bojí. Bojí se najít zkušenější lidi, kteří by je mohli nějak zastínit. Nebo prostě neuvažují o tom, že tu firmu za pět deset let prodají.

Mají startupisté už nějakou zkušenost třeba z korporací, nebo to jsou spíše mladí kluci po škole?

Našim zakladatelům je většinou kolem třiceti a mají nějaké zkušenosti. Hlavně technologické. Je snazší technologa naučit obchodovat, než obchodníka naučit rozumět technologiím. Takže máme lidi, kteří pracovali na ČVUT, studovali MIT, máme i tým lidí z IBM, kteří se rozhodli založit něco vlastního. Rozdíl je mezi lidmi, kteří pracovali v korporaci tady, a mezi lidmi, kteří přišli z korporace v Silicon Valley. Třeba Oracle neměl v Česku vůbec technologický tým, dokud si nekoupil Apiary. Veškerý vývoj měl v Silicon Valley. Když jste součástí Oraclu v USA, jste součástí úplně jiné firmy.

Vy sám jste někdy byl startupistou?

Nikdy jsem nezaložil start-up, který by měl globální ambice.

Ale založil jste start-up...

Credo je start-up a každá ta neziskovka má element, že začíná stavět něco od nuly. Pokud se ale ptáte na to, jak tedy jako investor mohu někomu radit, když jsem žádný start-up nezaložil, tak je to velmi validní otázka. Dostávám ji často. To, že jste uspěli v nějakém byznysu, ještě neznamená, že v jiném byznysu budete umět poradit druhým.